pod čarou

ekonom: 

Badatelé publikují jako o život, přesto je převratných objevů čím dál méně

Zázračné vakcíny. Videotelefony, které nosíme po kapsách a v nichž můžeme během několika vteřin najít odpovědi na miliardy otázek. Nebo třeba vesmírné rakety, které lze opakovaně používat. Ve světle všemožných vymožeností naší doby se zdá, že technologický a vědecký pokrok lidstva letí rychle kupředu. Jenže je to možná opravdu jen zdání.

Podle rozsáhlé analýzy, která byla publikována v časopise Nature, se ukazuje, že opravdu zásadních vědeckých objevů je naopak čím dál méně. Jak je to s převratností objevů moderní vědy, si dal za úkol zjistit Russell Funk, docent strategického managementu a podnikání na Minne­sotské univerzitě. Spojil se za tím účelem s doktorandem Michaelem Parkem a Erin Leaheyovou, profesorkou so­cio­logie na Arizonské univerzitě. Analyzovali 45 milionů vědeckých prací z let 1945 až 2010 a 3,9 milionu patentů vydaných v letech 1976 až 2010. Každé práci a patentu přiřadili index, který ukázal, nakolik práce navazuje na předchozí poznatky, nebo naopak posílá obor zcela novým směrem.

Kritérium, podle něhož posuzovali míru "převratnosti", bylo relativně jednoduché. Vycházeli z předpokladu, že pokud je objev skutečně novátorský, je nepravděpodobné, že následné práce, které z něj vycházejí, se budou odkazovat i na studie tomuto objevu předcházející.

Zmíněný index se pohybuje v rozmezí od hodnoty ‑1 pro práci, která nepřináší nic nového, až po hodnotu 1 pro zcela zásadní a převratný objev, který v daném oboru vytyčí zcela nový směr. Výsledky nebyly pro vědecké práce posledních let zrovna lichotivé. Ve fyzikálních vědách klesl index mezi lety 1945 a 2010 z hodnoty 0,36 na nulu. Stejně tak v kategorii "počítače a komunikace" klesl index z 0,38 na 0,03. Vůbec nejhoršího výsledku pak dosáhly "sociální vědy", kde hodnota indexu spadla z 0,52 v roce 1945 na pouhých 0,04 v roce 2010.

Pokles vykázaly také patenty: v kategorii "počítače a komunikace" klesl index z 0,30 na 0,06; patenty v kategorii "léky a lékařství" sklouzly z 0,38 na 0,03.

Zahlceni vědou

Zjištění publikované v časopisu Nature je na první pohled zarážející. Vždyť kdybychom měřili úspěšnost vědeckého bádání jen počtem publikací, žili bychom ve zlaté éře vědeckého bádání. Množství vědeckých prací roste několik posledních dekád o osm až devět procent ročně. Jen biomedicínských studií je každoročně podle databáze MEDLINE, která obsahuje citace a většinou i abstrakty odborných článků z této oblasti, publikováno více než milion. Tedy zhruba dvě studie každou minutu.

Zvyšuje se nejen počet vědeckých prací, ale i samotných badatelů. Podle zhruba rok a půl staré zprávy organizace UNESCO bylo na celém světě kolem 8,8 milionu vědců - o 14 procent víc než v roce 2017. Souběžně s tím bobtná i balík peněz, který jde do vědeckého výzkumu. Jeden příklad za všechny: zatímco v roce 1955 šlo z amerického federálního rozpočtu na výzkum a vývoj 3,5 miliardy dolarů, v roce 2020 už to bylo 137,8 miliardy. Což je i po započtení inflace desetinásobné navýšení. Jak je tedy možné, že tempo publikování skutečně převratných vědeckých zjištění čím dál tím víc upadá?

Jedno z vysvětlení nabízí teorie "nízko visícího ovoce", kterou zastává třeba vědecký novinář John Horgan, autor knihy Konec vědy. Podle jeho teze to mají současní vědci podstatně těžší než jejich předchůdci z počátku 20. století už proto, že tehdy bylo poznání mnohých oblastí vědy ještě v plenkách. Samozřejmě že první člověk, který kdy studoval antibiotika, dosáhl mnohem většího pokroku než jeden z tisíce výzkumníků dnešních farmaceutických společností. Jak ale upozorňují kritici této teorie, podobné tvrze­ní, že věda již naráží na své hranice, už bylo v minulosti vyřčeno mnohokrát, aby bylo záhy zcela vyvráceno právě pomocí nějakého převratného objevu.

Prokletí vrtačů šachet

Podle jiné teorie není zpomalení vědeckého poznání nevyhnutelným zákonem, ale důsledkem politických rozhodnutí. Jednou z příčin může být třeba způsob, jakým jsou udělovány vědecké granty. Nejde jen o to, že vizionáři s převratnými nápady je často nezískávají. Příkladem za všechny budiž Katalin Karikóová, která odvedla zásadní práci na počátku vynálezu mRNA vakcín, a přitom se o grantové prostředky neúspěšně ucházela řadu let. Důvodem může být i složitá byrokracie, kvůli níž mnoho předních vědců tráví spoustu času psaním návrhů na granty, místo aby se věnovali skutečné vědě.

Většina výzkumu se dnes také odehrává na univerzitách, kde panuje kultura "publish or perish" (publikuj, nebo zhyň), jež do značné míry oceňuje kvantitu před kvalitou. Roli může hrát i způsob financování výzkumu. Jak popsali sociální psychologové Carol Tavrisová a Elliot Aronson, v USA pokleslo v posledních desetiletích financování farmaceutického výzkumu z federálních zdrojů a díky daňovým úlevám naopak strmě stoupl objem výzkumných programů sponzorovaných firmami. Jejich cílem ale není vědecký pokrok, nýbrž co největší zisk. Ve výsledku tak více než tři čtvrtiny léků schválených v USA od roku 1989 do roku 2000 jsou jen variantami existujících medikamentů.

Konečně pak může platit, že obrovské množství vědecké produkce, jež se každý den hromadí, vede k tomu, že vědci ovládají stále užší oblasti znalostí. Známý česko‑kanadský vědec Václav Smil takové badatele poněkud pohrdavě označuje za vrtače šachet. Spokojeně si sedí na jejich dně, a když pohlédnou vzhůru, vidí jen úzkou výseč nebe. Čímž se nevyhnutelně připravují o schopnost přicházet se skutečně převratnými nápady přesahujícími jejich omezený rozhled.